Od pátečního rána byl na tento den stanoven jediný cíl – najít poklad!
Proběhl rychlý nástup a spíše symbolická rozcvička. Po chlebu obaleném ve vajíčku se zaprášilo rychleji, než kdo čekal, takže zbývalo jen nafasovat svačinu, dotankovat pití, vystříkat lahvičku repelentu na končetiny táborníků a šlo se na to.
Hned první indicie byla schovaná v hydrantovém nástavci uprostřed tábora, který jsme po celý pobyt využívali k nácviku štafety dvojic. Nápověda zněla jasně – vydejte se ke kozám (ohrada s dobytčími kusy nedaleko tábora) a dál rovně…
Děti byly rozděleny do dvou skupin, starší vyrazily na cestu a mladší zatím odpočívali v táboře. Obě skupiny se měly setkat asi 2 km před cílovou rovinkou.
Starší se mezitím při plnění úkolů škrábali na Kobylí hlavu – za povzbuzování Zdeňka – takzvanou východní cestou, která už vyžaduje nějaké ty horolezecké zkušenosti, takže si jistě zapamatujeme, že gumové crocsky nejsou na lezení do kopců ta nejvhodnější obuv. Mezitím Ozzy jako cyklo předjezdec připravoval trať a Hugo šikoval mladší skupinu k nástupu do Jumpera, aby se přesunuli k předem určenému místu výsadku. Mladí vysazeni, zněla zpráva na komunikačním kanálu a pod dohledem kuchařského týmu vyrazili směrem k cíli.
Velitel tedy dovezl auto zpět do tábora, pozdravil se s právě přijíždějícím Ozzym a vyrazil naproti oběma skupinám, které se měly v průběhu cesty potkat. Což o to, skupiny se potkaly, bohužel Ozzy značil cestu jen směrem k cíli, takže pro chodce putující v druhém směru nemusely být všechny křižovatky lesních cest úplně jasné. Taky že nebyly, tak se holt Hugo prošel… 😊
Naštěstí v dnešní době máme GPS v každém telefonu, takže se všichni šťastně setkali, doplnili vodu ze studánky a šlo se svižným tempem s bouřkou v zádech do cíle. Vzhledem k předpovědi počasí na odpoledne byl cíl cesty nakonec stanoven i s ohledem na bezpečnost – v táboře.
Každý z putovatelů obdržel část pokladu, jednalo se o malé dárky pro každého, podle toho co má kdo rád v podobě plyšáka, lega, ozdob pro holky atd., tak snad byl každý spokojen.
Jako pozdní oběd, nebo brzká večeře – to si rozhodl každý sám, byly připraveny domácí hamburgery a co si budeme povídat, McDonald by se propadl hanbou, kdyby ochutnal. Výkony našich kuchařinek byly po celou dobu poctivě sledovány a po zhodnocení burgerů bylo rozhodnuto, že celý tým obdrží z rukou velitele vyznamenání nejvyšší, tedy řád zlaté vařečky. HOLKY DĚKUJEME!!!
Pak už jsme v klidu sledovali postupující bouřku, hráli stolní hry a připravovali se na poslední noc v táboře.
foto zde