Přestože do příjezdu nejznámějšího českého žokeje – sv. Martina – zbýval ještě necelý týden, vyrazili jsme tmelit kolektiv do Lukovan na svatomartinskou husu a víno. Ačkoli byla akce určena prioritně pro členy sboru, bylo potřeba účastníky akce operativně doplnit o pár spřátelených mimosborových duší, což se nakonec pozitivně projevilo na rozmanitosti a hloubce témat, která byla v pokročilejších hodinách diskutována. Vidina pečené husy zapůsobila tak mocně, že i hospodář sboru, známý bohémským přístupem k dochvilnosti, se dostavil s rodinou k odjezdu na vteřinu přesně – v 16 hodin jsme zvedali kotvy a mířili směrem ku Brnu.

Během cesty se někteří účastníci přiznali k tomu, že pro jistotu vynechali sobotní oběd, starosta sboru se dokonce nechal slyšet, že již několik desítek hodin hladoví, aby šel jako správný funkcionář příkladem a nenechal se při konzumaci drůběže zahanbit žravějšími jedinci. Za necelou hodinku jsme již seděli u stolů, přivítáni pořadatelem a pálenkou a obeznámeni s průbehem akce.

http://hasicipredin.rajce.idnes.cz/Svatomartinska_husa_5.11.2016/#PB050634.jpg

Naše příslušnost k západnímu okraji Vysočiny se přecejenom projevila a většině osazenstva spadl kámen ze srdce ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že sud piva je samozřejmě naražen. To už se ale na stolech zjevila nepopsatelná nádhera, královna drůběže – pečená husa. V tu chvíli všichni zapomněli, že obžerství je jedním ze sedmi smrtelných hříchů, a živý hlomoz překřikujících se Předíňáků (a také Lesňáků s Rokytničáky) na chvíli vystřídalo tiché cinkání příborů o talíře.

http://hasicipredin.rajce.idnes.cz/Svatomartinska_husa_5.11.2016/#PB050639.jpg

Následovaly první karafy a lahve vína a všichni zatvrzelí pivaři postupně přecházeli na víno. Piva se do konce akce držela opravdu jen hrstka pivověrců. Postupem času se z takřka všech přítomných stávali odborníci na nápoj z révy. Přátelské rozmíšky zda Chardonnay, Pálavu, nebo Sauvignon probíhaly víceméně u všech stolů, vždy však byly vyřešeny ke spokojenosti všech degustujících. Se sklénkami v rukou jsme vyřešili několik zásadních problémů, které sužují dnešní společnost – např. co měli společného Cimrman a Bedřich Smetana (šrapnel), že Robert Fulghum měl pravdu, když napsal, že všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce nebo jestli je lepší zkapalňovat švestky, hrušky, jabka či snad třešně.

http://hasicipredin.rajce.idnes.cz/Svatomartinska_husa_5.11.2016/#PB050691.jpg

Dalo by se dlouze psát o tom, jak vynikající byla paštika, jak hrál harmonikář, jak se sklepem postupně promotávaly ovíněné osoby, ale to bychom v těch, kteří se nakonec z různých důvodů nezúčastnili, vyvolali další ze smrtelných hříchů – závist. V jednu hodinu po půlnoci se pan řidič odebral nastartovat autokar. Ačkoli některé bylo třeba mnohokrát nahánět, sundávat je z výše položených míst nebo je naopak hledat kdesi v temných koutech areálu, povedlo se nám nakonec nalodit beze ztrát.

http://hasicipredin.rajce.idnes.cz/Svatomartinska_husa_5.11.2016/#PB060849.jpg

Cestou skrze zamlženou Vysočinu spřádal velitel sboru a zároveň celé výpravy ďábelský plán. Ačkoli jeho prohlášení nebylo artikulačně naprosto precizní, vyhlásil soutěž – po příjezdu si zasoutěžíme o nejhezčí holubičku (myšleno cvik, nikoli pták). Náš strojník, který se po nedávné zkušenosti při zakončení sportovní sezony držel ve sklepě raději při zemi a byl tak v dobré kondici, se chvástal, že má výhru v kapse. Když mu však byla vysvětlena pravidla (stoj na jedné noze, druhá noha výše než hlava), suše polkl a nadále už jen tiše sledoval ubíhající silnici před sebou. Soutěž byla promyšlena do nejmenších detailů, byl jmenován její ředitel a sbor rozhodčích, avšak sil již nezbylo. Po výstupu z autobusu se většina zájezdníků rozprchla a soutěž o nejhezčí holubičku tak proběhla pouze ve formě generální zkoušky bez oficiálních výsledků. Je tedy evidentní, že soutěž bude v případných příštích ročnících vhodné zařadit již v průběhu akce samotné a k huse se přidá další zástupce ptačí říše – holubička.

Podle reakcí zúčastněných se zdá, že si akci příští rok určitě zopakujeme (nádherně by to mohlo vyjít přímo na sobotní svátek sv. Martina), abychom stejně jako letos zjistili, že stará lidová moudrost skrývá hluboké pravdy – ono se totiž po pivu opravdu blbne, ovšem po vínu se skutečně zpívá…

Další fotky na hasičském rajčeti.